...strká nosík do hlíny, on pozoruje broučka... 
Nj, tihle dva broučci se mi moc líbili, protože z té kopřivy zářili do dálky. MMCH Laděnka tuhle u ploštic poučovala Hynečka: "Podívej, spojené ploštice, budou mít miminko!" Učenlivý Hynek od té doby rozeznává "spojené plostice" a "lospojené plostice" a shání se po těch miminkách...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Já vím, obrázek nic moc... když já si při hraní s Photoshopem připomněla své dospívání strávené ve fotokomoře. Hrozně ráda jsem si při vyvolávání fotek hrála s jejich úpravou a jeden z efektů vypadal i celkem podobně. Tuším se tehdy v průběhu vyvolávání musela fotka osvítit, a pak ještě nechat dovyvolat... nebo tak nějak a možná úplně jinak... akorát ty hrany tuším byly černé a ne bílé... ono je to už pár let nazpátek... radši ani nepočítám, kolik - přijde mi, že tak stará zas být nemůžu :o/
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Občas mám pocit, že si díky lumíkovi doplňuji základní vzdělání. Tak například larva berušky, tedy slunéčka. Že něco takového vůbec existuje, jsem si při focení havěti všimla loni. A že ono TO dokonce kuklí... tak to je pro mne novinka dnešního dne. Fakt jsem dodnes ani netušila, že i berušky mají kukly 
Poznámka pro ochránce přírody - ta larva s kuličkou hemolymfy se necítí být ohrožována mým fotoaparátem, ale Hynečkovými pampeliškovými paraplíčky. Rázně jsem zakročila a přivázala ho golfek, samozřejmě, že nestrpím, aby mi při focení stresoval mé hmyzí modely.
Poznámka pro ochránce dětí - zacházela jsem s ním jemně a navzdory připoutání v golfkách neřval, neb jsem mu ucpala pusu. Bonbonkem.
Pozn. 7.5.2008 - pokračování (kukla po vylíhnutí)
20.5.2008 - kukla po vylíhnutí s beruškou
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Uf, uf, uf... lumík stále víc blbne, než fotí, proto v dnešní fotce nehledejte žádný smysl :o( Pevně doufám, že až se mu podaří úplně pořádně vyschnout, tak že se ještě aspoň na nějakou dobu vzpamatuje a než mu odpadají zkorodované vnitřnosti, bude ještě nějakou dobu sloužit. Na nový foťák jednak nemáme peníze, jednak čím víc procházím parametry digitálních zrcadlovek, tím víc jsem na pochybách, jestli ji vlastně vůbec chci.
Ono totiž na profi verzi s vybavením na makro, jaké by se mi líbilo, mít rozhodně nebudeme a i kdybychom měli, asi bych byla první, kdo by doma ječel, že se ty peníze dají utratit smysluplněji :o( A co se setových objektivů týká, tak mám vážné obavy, že vzhledem k mé zálibě ve focení pišišvorů, by mi z foťáku lezly horší fotky, než z lumíka. A focení broučků se vzdávat nehodlám. Ne, že bych to uměla a ne, že bych se o ně nějak zajímala, ale je to příjemný relax dobře provozovatelný i na rodinném výletě. Stačí poodejít pár metrů od manžela s dětmi a hned se ocitám v jiném světě, ve světě plném zajímavých mikropříběhů... a přitom jsem stále na dohled rodině, čili Zbyněk nemá pocit, že je na děti sám...
Jenže co když se mýlím, co když je nějaká digizrcadlovka cenově dostupná i s vybavením, jaké by mně vyhovovalo? Nemůže mi přeci můj lumík odejít teď, když ještě nemám vybraného nástupce :o(
Jinak děti byly se Zbyňkem opět na lodi, přidávám alespoň jednu ze starších fotek lodičky. Koho zajímá můj vztah k lodím, může kouknout na starší článek. MMCH holky se dnes letos poprvé koupaly ve volné přírodě, tedy na slepém rameni Vltavy. Lady má zpoždění - loni koupel zvládla o téměř dva týdny dříve...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Dneska šla loď na vodu, Zbyněk byl s děcky v loděnici, já zůstala doma a jenom jsem ti tu tak něco šolíchala... přitom jsem kontrolovala i Verči aktovku. Člověk by nevěřil, co v ní všechno tahá. Ve škole mají momentálně jednu učebnici matematiky, jednu prvouky, jednu angličtiny a k tomu jeden sešit na psaní + jednu žákovskou knížku... a přesto Verči taška je kolikrát těžká, jako kdyby v ní přenášela kamení. Mno, ono vlastně ty kameny v ní kolikrát i přenáší. A taky šišky, spoustu papírů, hračky, třeba i dvě-tři knížky na čtení...
Nemilosrdně jsem tedy vyházela všechny zbytečnosti a podepsala žákajdu. Tu jsem taky vyfotila do Projektu - byla to fuška, protože po včerejší koupeli lumík blbne víc, než doteď a na jeden snímek jsem ho asi tak desetkrát musela vypínat a znova zapínat, než se chytil a něco vyfotil :o/
Jak vidíte, Verunka má samé jedničky... mám pocit, že samé jedničky mají všechny děti ze třídy... kolikrát jsem překvapena, za co všechno se dávají: v matematice za skládání tangramu, v informatice za dopis kamarádovi, ve světě práce za sázení řeřichy, v dramatické výchově za sochy, v češtině za chodící diktát...
MMCH překvapilo mě i oznámení o pozdním příchodu na vyučování. Jak z textu vyplývá, Verča se nejspíš rozhodla studovat základku večerně... ;o)
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Od rána prší a prší a tak jsem vytáhla tašku s holinkami. Jako že už nemusí být uskladněné přes zimu a je nejvyšší čas je znova začít obouvat dětem. Nejmenší z nich jsem zkusila nasadit Hynkovi, sice byly trošičku větší, ale ne o moc, tak jsem to neřešila a vyšli jsme směr kaluže.
Hynkovi se v nich moc líbilo, konečně - existuje nějaké dítě, které nemá louže rádo? a mne napadlo i přes déšť vytáhnout foťák a Hynkovu radost si zvěčnit. Normálně by mě to nenapadlo, ale to víte - Projekt je Projekt...
"Mamííí," ozve se najednou Hynek. "Boticka spadla." Rychle se za ním vrhám, sedám si na bobek a posazuji si Hynka na koleno, aby nožkou v ponožce nešlápl do vody a zároveň se natahuji a lovím holínku dřív, než se stihne ponořit ke dnu a zavlhčit zevnitř. Musím si poplácat na rameno, akce byla skvělá a rychlá a noha byla navrácena zpátky do sucha... akorát jsem si neuvědomila, že jsem foťák vytáhla jenom na dva-tři rychlé cvak cvak snímky a chtěla (leč nestihla) ho kvůli dešti zase hned vrátit do brašny, takže mi nevisel na krku, jako obvykle, ale jenom jsem ho při usazování Hynka narychlo odložila do svého klína... a on si teď klidně ležel uprostřed kaluže místo holinky :o(
V první milisekundě mě napadlo, jaká je škoda, že nevlastním mobil s foťákem - obrázek plovoucího lumíka by jistě byl hvězdou Projektu a nesl by v sobě tolik emocionálního náboje, že by nepochybně předčil i uraženou Verču... ale hned jsem se vzpamatovala a vytáhla ho. Nicméně mám pocit, že jestliže doteď jsem nestihla foťák reklamovat, tak teď už to asi nemá cenu, protože cokoli mu doteď bylo, to se od tohoto okamžiku dá svést na vodu v přístroji :o/
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Schody - oblíbená zábava dětí. Zejména Hyneček už dorostl do věku, kdy na každé schody musí vylézt, aby z nich "či - dva - jedna - hop" mohl skočit. Ráno jsem opět rozvážela děti do školy a školky a schody v ulici od školky k autobusu jsou pro skákaní jak dělané. Je jich hodně a nejsou příliš vysoké a Hynek si přímo užíval, že je má sám pro sebe a žádná z holčiček ho nepohání k rychlejšímu tempu, takže se může vracet k těm, ze kterých se mu skákalo obzvlášť dobře...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Včera byla fotka ze školky, tak dneska pro změnu ze školy. Takhle nějak si mé nejstarší dítě představuje uklizenou bundu :o/ Ze třídy je pomalu nejmenší, ale co nevisí nejlépe u stropu, není dostatečně uklizené...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Poslední dobou jsem nějaká příšerně unavená a nic mě nebaví a dneska se mi ani fotit nechtělo :o/ Tak jenom taková jakýchkoli ambic prostá rychlovka, provizorně nazvaná "Děti na školkové zahrádce".
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Pampelišky, pampelišky, pampelišky... všude, kam jen oko dohlédne, jsou samé pampelišky. Určitě se nikdo nemůže divit, že i na tomto blogu budou opět - pampelišky...
Pravda je, že dneska jimi byly fascinovány nejenom děti, ale i já. Pod dojmem diskuze na téma "jak nám který foťák zvládá režim makro" a při vzpomínce na radost z objevení "kroucánků", jsem zkoušela vyfotit pampelišku maximálně zblízka. Mno, nečekejte žádný zázrak, dost brutální výřez je udělaný při 100% zvětšení a šanci nějak ovlivnit kompozici snímku jsem prakticky neměla - v reálné velikosti při focení jsem byla ráda, že vidím alespoň tu pampelišku, zbytek jsem zkoumala až při zvětšení na monitoru.
Na druhé fotce jsem já, abyste neřekly, že děti a Zbyňka sem cpu pořád a já se tu přitom ani neukážu. Při pletení věnečků (za pochodu) mě vyfotila Verča.
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Hynek po koupeli.
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Sobota byla ve znamení vééélkého úklidu a véééélký úklid znamená vyhrabávání všemožných kresbiček a výtvorů zahrabaných na různých místech zejména dětského pokoje. Tuto papírovou vázičku s kytkami si Lady přinesla ze školky tak před týdnem, dvěma.
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Zbyněk odjížděl brzy ráno kamsi pryč, takže ranní rozvoz dětí do školy a školky byl na mně. Zvládla jsem to, byť s odřenýma ušima - Verču jsem převedla přes všechny silnice a poslední kus cesty jsem ji nechala utíkat samotnou, aby ji mladší sourozenci zbytečně nezdržovaly svými pomalými nožkami... přiběhla tak akorát na poslední chvíli.
Snímek je z druhé části ranní cesty - z autobusu, ve kterém jsem Ladu vezla do školky. Lada využila zamžených oken ke kreslení prstem (no, dle potřeby si sklo dodýchávala) a Hynkovi se malůvky moc líbily. Zvlášť když se s ním radila, co má kreslit.
"Hynečku, chceš nakreslit álavjů?" zeptala se Lady. "Jo," odpověděl Hynek. Lada vytvořila srdíčko. "Jestě álavjů," dožadoval se Hynek. "Tak jo," odtušila Lady. "Ještě nakreslím malý álavjů... To je anglicky - Miluji tě. - víš?" Lady Hynka objala, div ho nerozmáčkla a vrazila mu velkou pusu. Hynek se radoval: "Álavjů, álavjů..."
Pokud by vás zajímalo, kam na to Lady chodí... inu, do školky. Sotva jsme přišli, "čestná stráž" sedící ve dveřích od třídy a hlídající, kdo další mezi ně přišel, se nejdřív pomuchlovala s Hynečkem, pak pozdravila Ladu a nakonec houkla do chumlu dětí: "Máš tu svoji milenkyni!" Jeden hošík se oddělil a už se třídou neslo jeho a Laděnčino: "Álavjů, álavjů!"
Jo, jo... láska...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
A je to tady. Venku je čím dál tím víc teplo a scénář po odchodu ze školy a školky je vždycky stejný - děcka se pohádají, na které hřiště chtějí jít. Ať se nakonec vybere jakékoli, minimálně jedno dítě řve a uráží se. Při troše štěstí se mým výběrem nakrknou všichni tři. No a pak jsme na hřišti hodinu, hodinu a půl a očima posouvám ručičky hodinek dopředu , dvě hodiny a mně to připadá jako celá věčnost a ten děsně zpomalený čas nenávidím... a mrznu. Ono se to nezdá, děcka jsou v pohybu, ty se zahřejí. Já čekám, čtu si knížku (prolejzám trávu a hledám broučky, stavím si bábovičky z písku...) a nedostatkem pohybu je chlad intenzivnější... a už teď se děsím ještě teplejšího počasí, kdy na hřištích zůstáváme i tři hodinky, čtyři...
Takže dneska šnek jako symbol pomalu se vlekoucího času... MMCH - projektantky, myslím na vás! Šnečka jsem vyfotila speciálně kvůli mešíku, kdy jsem si vzpomněla na Lucku ;o)
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Má nálada je stejně černá, jako dnešní snímek... tak snad vám nikomu ani nebude vadit, když protentokrát vynechám všechny kecy.
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Na dnešek se těšily jak holky, tak i já - naplánovaly jsme si návštěvu Faty Morgany. Hynkovi to bylo jedno. Sice už na výstavě exotických motýlů byl a dokonce jednoho málem i zašlápl, ale tak se stalo už dávno, před rokem, tam Hynkova paměť nesahá...
Procházela jsem si fotky ze skleníku a nemůžu na blog nedat tohoto úžasného motýlka, letos se mi poprvé poštěstilo ho vidět a všichni čtyři jsme jím byli nadšeni :o) Škoda jen, že lumík si trval na svých časech kolem 1/20, což tedy já z ruky neudržím a je to znát :o( Fotit s bleskem se mi neosvědčilo... tedy, asi by to šlo, kdybych měla čas si pohrávat s intenzitou, ale jednak jsem i letos musela neustále honit Hynka, jednak lumík stávkoval, tudíž když zrovna fotil, musela jsem rychle mačkat spoušť a ne si moc vyskakovat přenastavováním :o/ Nebyl jediný, teplo a vlhko nesvědčilo i jiným foťákům (co jsem tak jedním uchem poslouchala nadávání několika dalších návštěvníků, zatím co jsem mezi zuby cedila nadávky svoje), což ovšem byla útěcha docela slabá.
Pokud vás zajímá info o mém dnešním úlovku, přidávám dva vygooglované linky:
Attacus atlas má téměř půl roku zpoždění
Obří motýli fascinují v pražské Botanické zahradě
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Dneska měly být na programu dne ploštice, ale pak jsem si to rozmyslela a radši vybrala foto pampelišky. Ono je to celkem jedno, ať už vyberu to nebo ono, nemůžu se splést, obojí moje děti milují. Krom toho, že jsem dnes na žádost dětí vyfotila asi tak všechny ploštice bydlící u zdi krčského hřbitova, tak jsem si domů dovezla i golfky plné žlutých květů pampelišek.
Pro kytičky jsem se rozhodla, protože jsem si vzpomněla na včerejší příspěvek od MichaelyK o "kroucánkách" :o) Taky jsem si jich na pampeliškách už všimla, ale sebekriticky přiznávám, že až poté, co jsem začala fotit makro. Vlastně vůbec do doby, než jsem si někdy před rokem pořídila lumíka, mi zůstala utajena spousta krásných a zajímavých věcí... které jsem prostě dřív neviděla, neb jsou příliš malé a na první pohled nenápadné...
A protože se dneska prohrabávám fotoarchivem v zoufalé snaze vyčlenit a odmazat špatné fotky a zaarchivovat ty lepší (och, i té sebešpatnější fotky mi je zpravidla líto - co kdyby se mi někdy ještě hodila, třeba jako porovnání s nějakou lepší fotkou), přidávám i jednu pampelišku z loňska. Foukací, tu mají moje děti snad ještě o trošičku radši, než kvetoucí ;o)
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Vůbec nemám kecavou náladu a ani trochu mi nepřidalo, že zrovna tahle fotka se mi technicky silně nepovedla :o( tak jenom tak ve stručnosti - dneska mě zase napadlo, že by fakt nemuselo být špatné mít čtyři děti... (To děcko, které ještě odsud neznáte, se taky jmenuje Verunka.)
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Odpoledne jsme strávili na hřištích v parku, kde si v Café Na půl cesty víceméně pravidelně kupujeme preclíky. Přesně tyhle:
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Jééééé... Týý blďo! Bloucek!... Vidíš ho? Vidíš ho? To je huustýýýý!... A mami, vyfotíš si ho?
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Nemám již sil, abych k dnešnímu dni něco psala. Verčina nálada "Nechte mě všichni bejt!" se prolínala celým odpolednem i večerem, takže mám za sebou několik hodin dětského řevu, hádek, pošťuchování a žalování... a mám všech třech harantů plný zuby. Přeji všem dobrou noc, místo zdlouhavého blogování si jdu si nechat zdát něco pěkného ;o)
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Můj první letošní vyfocený motýl. Jinak třetí, kterého jsem viděla (prvního žluťáska jsem z auta nestihla vyfotit koncem února, druhá babočka se výšinách nade mnou vznášela v březnu). Já vím, na kytičce by mu to slušelo víc... když jemu se líbil zrovna chodník
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
"A kdy už bude jaro?" ptá se mě Lady asi tak od konce prosince. Úplně přesně od pětadvacátého, kdy tato otázka nahradila svoji předchůdkyni "A kdy už budou Vánoce?". Na jaro se Lady těší z jednoho prostého důvodu - v té době se totiž ze zimního spánku probouzí žirafy. Nebo tedy minimálně jedna žirafa, ta skákací, kousek od školky, za dvacet korun dvanáct minut... A hurá!!!!! Jaro už je tady ;o)
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Třídní schůzky. Naprosto bezproblémová akce. Verča s učením a chováním ve škole problémy nemá, takže s učitelkou není třeba nic řešit. No a děti si můžu vzít na schůzku s sebou, neb ve třídě je i koutek s hračkami, takže se zabaví a neruší, tudíž ani hlídání nemusím zajišťovat. MMCH Ladu tentokrát zaujal psací stroj a klávesnice od počítače a zaujatě si porovnávala, jestli je rozložení písmenek na obou stejné - moc mě mrzí, že jsem si její zaujatý výraz nezvládla vyfotit. Přeci jenom kdybych po třídě běhala s foťákem, bylo by to jaksi nezdvořilé vůči učitelce, která nám vykládala o škole v přírodě, ředitelském volnu a dalších důležitých věcech :o/
Aha, a málem bych zapomněla - děti z 1.A dneska odložily tužky a začaly psát perem :o)
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Bylo asi tak jedenáct v noci, když jsem z dětského pokoje uslyšela podivné zvuky. Myslela jsem, že některé z dětí brečí ze spaní, tak jsem šla zkontrolovat situaci... a vidím, jak Lady sedí na posteli a pobrukuje si. "Copak je, Lady?" ptám se a skláním se k ní. "Bolí tě něco?" - "Ne," odpovídá Lada. "Já si jenom dělám stíny," říká a ukazuje mi na stěně stínového kohouta. Teprve teď jsem si všimla, že v pokoji svítí lampička a dochází mi, že Lada neplakala, že si jenom povídala s postavičky ze stínů.
Došlo mi, že vlastně ještě za dnešek nemám žádnou fotku a že to jediné, co bych v tuto dobu mohla cvaknout, je hora špinavého nádobí vedle dřezu, kterou sice ještě musím zlikvidovat, ale vůbec se mi do toho nechce. Jdu si pro foťák a ptám se Lady, jestli mi ještě ukáže nějakého hezkého ptáčka, že bych si ho ráda vyfotila. Lada hluboce přemýšlí, co mi odpovědět, nicméně z horního patra palandy se bez zaváhání ozývá Verča: "Mamííí, já, já ti udělám ptáčka, jóóó?"
Co z toho vyplývá? Že je naprosto jedno, v kolik vyháním děti do postele. Stejně v ní usínají teprve tehdy, když chtějí ony samy. Jenom je mi záhadou, jak je vůbec možné, že si Verči učitelka nestěžuje na pospávání v lavici... i když... třídní schůzky jsou zrovna zítra, kdo ví, co se na nich dozvím...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Po delší době konečně zase víkend, kdy jsme se Zbyňkem nemuseli sedět u počítače a mohli jsme vzít děti na rodinný výlet :o) A když na výlet, tak samo že vlakem. S sebou jsem si přibalila knížku "Železničářský pitaval" - to je taková povzbudivá kniha ideální pro cestování vlakem. Není velká, má krátké příběhy (takže mezi čtením člověk zvládne i konverzovat s dětmi) a vejde se mi nachlup přesně vedle foťáku, aniž by mi v brašně nějak překážela. A ten obsah! Jedno železniční neštěstí vedle druhého, způsobené jak jinak než lidskou blbostí a nepozorností... Fakt, chcete-li jízdu vlakem nejenom pouze "nějak přežít", ale i si ji naplno prožít - s lehkým mrazením v zádech během jízdy a krásným úlevným pocitem při vystupování - určitě si ji pořiďte a nezapomeňte před cestou přidat do batůžku.
Pokud se na četbu knihy necítíte, tak snad radši ani neprohlížejte dnešní fotky. Je mezi nimi i jedna pouze pro silné povahy. Nejsem hyena, obvykle bouračky nefotím... ale ona ta srážka auta s vlakem na přejezdu tak nějak zapadá do dnešního dne, ilustruje přesně ty příběhy, o kterých jsem si od rána do večera četla...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Verunka si ze školy přinesla tangram, že prý si mají za domácí úkol něco skládat. Oni ho normálně ve škole používají při výuce matematiky, nejspíš k procvičování geometrické představivosti??? Ale to je celkem nepodstatný detail. Důležité je, že maminka celý večer poctivě skládala a usoudila, že jí to stále ještě myslí, tudíž nic nebrání jejímu případnému nástupu do první třídy ;o)
MMCH pokud si chcete taky zaskládat, můžete se podívat třeba sem: http://www.bosounohou.cz/tangram/?c=0
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Na programu dne je opět Zbyněk. On totiž přišel domů ostříhaný, k nelibosti mé i našich dětí :o( Nemůžu si pomoct, ale moc se mi líbí, když mu vlasy kolem hlavy neposedně trčí do všech stran, Zbyněk s rozcuchem vypadá tak hezky roztomile roztržitě... Snímek není zrovna povedený, ale zato Zbyňka vystihuje - věčně chodí po bytě s mobilem u ucha a vykecává se a vykecává (pracovně, tedy, zas abych mu nekřivdila)... ne nadarmo si všechny tři děti prošly obdobím, kdy si povídaly s kalkulačkou u ucha: "Haló, haló... neslyším... haló..."
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Oblíbený chodník mých dětí - vede z kopce dolů, dolů, dolů... a ještě dolů... Mé děti nikdy neodolají běhu, jenom jim musím "závod" odstartovat... i když poslední dobou se mi do startování míchá Hynek s frází odposlouchanou na jedněch anglických stránkách her a hříček pro děti: "Ledý stedý gou!" (To dítě úplně vepředu už není moje, to stejnou trasu utíká čirou náááááhodou...)
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Jsou snímky, které člověk může udělat jenom jednou za život - například záběry z vlastní svatby nebo vlastního pohřbu. A pak jsou snímky, které se mohou opakovat rok co rok. Tak například koncem března - začátkem dubna dělám fotku našich šanonů s účetními doklady... ufff, tuhle hromadu (a něco dalšího navíc) jsem v posledním měsíci měla asi tak milionkrát chuť vyhodit z okna...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)