Kdybyste věděli, jak já se těšila. Strašně hrozně moc jsem se těšila. Na listopadové představení Karla Plíhala. Bylo jasné, že na něj půjdu, i kdybych měla děti přivázat doma k topení (když je nebude mít kdo hlídat) nebo kdybych je měla celý měsíc krmit suchým chlebem (to kdybych byla zrovna bez peněz na lístky). Těšila jsem se. Hrozně moc jsem se těšila... a nakonec jsem stejně nešla, i když peníze jsem čirou náhodou zrovna měla a i hlídání by se našlo. On totiž koncert připadl zrovna na Podzimní slavnost - to je obdobně důležitá akce, jako Zahradní slavnost. Ve školce se sejdou nejenom děti školkové, ale i jejich mladší a starší sourozeni, školkáčci mají nacvičené vystoupení, kuchařky připravené občerstvení, všichni se těší na lampionový průvod a poté dovádění na noční zahradě... Plíhal je Plíhal... ale Podzimní slavnost je Podzimní slavnost ;o)
Červen - čas školních vystoupení :o) A taky vysvědčení, které sem určitě doplním, jenom ho teď narychlo nemůžu v počítači najít :o/ Verunka jako třeťačka má naposledy slovní hodnocení a je jí to docela líto...
Fotka je ze školkové Zahradní slavnosti, která bývá každoročně jako rozloučení se s předškoláky. Přidám sem ještě tři roky staré video, v jehož závěru je vidět, kterak ještě ani ne dvouletý Hynek zcela spontánně zapadl mezi školkové děti :o)
A ještě bych přihodila dvě aktuální vystoupení školního sboru Táboráček. Nejsou to žádní "profíci", ve sboru se shání bez ohledu na hludební sluch všichni ti, kdo si chtějí zazpívat... a mají k dispozici i vlastní školní divadelní sál :o)
Tak, a v listopadu nemám ani jednu fotku. To je tak - chcípnul mi počítač. Chcípal dlouho, pomalu, nechtěla jsem ho zbytečně trápit přenosem fotek z foťáku, což bylo něco, co nesnášel... natož pak třeba otevření Photoshopu... nebo jenom Zoneru... takže od léta mám všechny fotky na fotokartičce, přenesla jsem si opravdu jenom drobnosti, které jsem chtěla hned hodit na net... no a představte si - já tu pitomou kartičku nemůžu najít :o(
Ale ono to zas až tak nevadí, ptž největším listopadým zážitkem nebyly ani tak moje narozeniny, jako spíš že jsem po mnoha a mnoha letech vytáhla Zbyňka na Plíhalův koncert. A jak už jsem tak v časovém skluzu, tak sem jenom honem rychle okopčím svůj příspěvek z Rodiny:
(Plíhalovo) Antidepresivní okénko Ve čtvrtek jsem se zase po dlouhé době byla podívat na Plíhalově představení. Naposledy jsem ho naživo viděla snad ještě v dobách, kdy kdysi dáááávno hrával s Petrem Freundem... zasvěcení si určitě umí spočítat, jak STRAŠNĚ DÁVNO to už je... Plíhalovy písničky se mi vždycky moc líbily, ráda je poslouchám i tehdy, když na nic a nikoho nemám náladu... bývají takové něžně hladivé :o) No i tak mě překvapilo, jak jsem vůbec mohla zapomenout, že slyšet a vidět Plíhala na pódiu - to je takové spolehlivé zcela přírodní antidepresivum ;o)
A tak mě napadlo, že i když koncert na Rodině nesprostředkuji (a konečně, písničky si můžete vytáhnout třeba na YouTube), mohla bych v tom hnusným podzimním studeným počasí s vyhlídkou na ještě hnusnější a studenější zimu přihodit alespoň pár básniček pro zlepšení nálady :o)
Na úvod bych vložila písničku, která mi teda doslova vyrazila dech, nicméně mi osvětlila, proč v kulturáku visela cedule o nevhodnosti pořadu pro děti (nahrávka je mizerná, nutno mít repráky nahlas a snažit se nesylšet šum a podobný bordel)
Tak jsem vzala svoje dvě mladší opičky (nejstarší je stále na horách) a vydala se s nimi do ZOO. Když jsme se blížili k výběhu ledních medvědů, uslyšela jsem děsné rány. I myslela jsem si, že asi medvědům rekonstruují výběh, proto tolik rámusu. Ó ne, chyba lávky. To se jenom medvěd pokoušel dostat domů a mlátil do dveří tak vytrvale, až ošetřovatelé nevydrželi s nervama a otevřeli mu. Che, ať mi nikdo neříká, že zima není studená, když i lední medvědi se vší silou snaží dostat domů do tepla :o/
Ve školce byla zimní slavnost - tedy představení u příležitosti pololetních rodičovských schůzek. Vzhledem k probíhajícím neštovicím, spálám, angínám a chřipkám byla účast poněkud mizivá :o( Jinak dle Lady z jejich třídy, čítající 28 dětí, přišly do školky toliko 3 zdraví jedinci :oO
Dobře, chipsy jsem vyfotila dneska, tak je sem dávám dnes... ale prakticky bych je mohla dát na blog kdykoli... je to pro mně něco jako základní potravina, bez které nelze přežít...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Dneska byl krásný klidný romantický večer, po dlouhé době si zase Zbyněk udělal čas a vyšli jsme si spolu ven, jenom my sami dva, děti byli v péči tchánovců... dá-li se tedy "klidným večerem" nazvat chvíle, kdy Zbyněk přišel pozdě z práce, měl se rychle oblíknout a vylezlo z něj, že prakticky kromě starých špinavých roztrhaných pracovních hadrů nemá nic jiného na sebe (ptž normální nepracovní oblečení vlastně nepotřebuje, tak proč by za něj měl zbytečně vyhazovat peníze) nebo lze-li slovo "romantika" použít ve spojení s přeci jenom poněkud drsnějším humorem Zdeňka Izera... No, ale co už, navzdory tomu, že jsme (prakticky jako pokaždé, když se někam jde se Zbyňkem) dobíhali na přestavení na poslední chvíli s vyplazeným jazykem, tak přeci jenom ke zklidnění došlo a příjemně naladěný Zbyněk dokonce ani po návratu domů neusedl k počítači, jak už tak běžně dělává a ta romantika přeci jenom byla
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Dneska měla Verča "den školy". Od rána byl pro návštěvy volný vstup do vyučování, tak jsem toho využila a přišla se na Verunku podívat i s Lady - ona v lednu půjde k zápisu a netváří se zrovna dvakrát nadšeně, tak jsem jí chtěla ukázat, že ono to v té škole není zas až tak špatné ;o)
No a odpoledne zas po chodbách děti prodávaly svoje výrobky - i když teď si zrovna nevzpomínám, na co utržené peníze mají být použity. Odpolední porgram se mi (stejně jako loni) křížil s programem školky, kde Hynek s Lady měli mikulášskou zábavu, takže fotky ze školky bohužel nemám - je mi to líto, ptž jejich Mikuláše mám děsně ráda, je to pravý Mikuláš, důstojný pán a s těmi všemi pouličními napodobeninami nemá vůbec nic společného.
A když už zase lovím na YouTube, a když je ten Den školy, tak tedy přidám ještě jednu školní písničku... a pozor, na vlastní nebezpečí (no, těžko tomu uvěřit, ale byly doby, kdy jsem TOHLE docela žrala... a dokonce jsem Pepu měla daleko radši, než Páju...)
