Pondělí 28. července 2008 (den 164)

Když byla Verunka tak malá, že byla ještě jedináček :o) vymýšlela si venku svoje hry. Například že kdykoli půjdeme kolem toho modrého baráku, tak ode mne odběhne a pošlape si hezky nikoli po chodníku, ale po schodech nahoru... a pak zase dolů. Nebo že když budeme mít cestu kolem jedné autobusové zastávky, u které staví jenom noční autobusy, sedne - lehne si na lavičku a já na ni musím zaťukat a zeptat se, jestli v budce bydlí někdo, kdo by chtěl jít se mnou (kamkoli - domů... na zmrzlinu... za tátou...). Vždycky se našla nějaká kočička, žabička, medvědí holčička a tak podobně, která tam bydlela a se mnou nakonec odešla.

Nu a život jde dál. Verunka roste, sourozenci přibývají a díky nim tyto hry jsou stále živé... jako o život vždycky všichni utíkají k oné zastávce a s napětím vyčkávají, kampak že je dneska budu z jejich domečku lákat... Já vím, že dnešní fotka patří mezi ty horší... ale jak dlouho ještě bude trvat, než i to nejmladší dítě se mi na nějaké pouliční hry s maminkou vykašle?...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)