Pátek 29. února 2008 (den 14)

Tak jsem se dneska nemohla rozhodnout, jestli na blog dát radši kapičky deště nebo zmoklou Lady (podle Zbyňka jednoznačně déšť - když uviděl na fotce Ladu, drze se mne otázal: "Za co ji trestáš?") a v deset večer se mi nečekaně povedl úlovek, o který se nemohu nepodělit.

Holčičky (místo uklízení hraček) učesaly Hynka a ten se nám pyšně přišel ukázat. Zbyněk nad účesem jenom vytřeštil oči, zalapal po dechu a zoufale zaúpěl: "To si necháš líbit? To seš muž?" Hyneček se na něj líbezně usmál. "Ne," zavrtěl hlavou. "Nejšem muž," řekl a odcupital zpátky k holčičkám...
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Čtvrtek 28. února 2008 (den 13)

Dnešní fotka nic moc,jenom taková rychlovka. Ke všemu na mne jde nějaká depka a nemám náladu na kecání, tak vám schválně neprozradím, proč jsem si vyfotila zrovna to, co jsem si vyfotila :oP
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Středa 27. února 2008 (den 12)

Tak nejdřív zpráva, která nesouvisí s obrázkem: včera v noci mi cestou z porodnice volal brácha - hurá, jsem tetou Viktorie Elizabety :o) Nevím, jak jí hodlají říkat rodiče, já o ní mluvím jako o Lízince. MMCH Viktorka i Líza se ocitly v mém užším výběru jmen, když jsem čekala Lady... nakonec ale neprošly přes Zbyňka :o( Bližší info o neteři vám podat nemohu, neb šťastný tatínek volal z MHD a byl tak rozrušen, že ani netušil, kam s ním tramvaj jede, natož aby si pamatoval nějaké váhy a míry.

A teď k fotce. Hned po ránu jsem naklusala na odběry krve. Zatím s sebou na podobné pochůzky vodím i Hynka... a v tomto případě se mi to vyplatilo. Čekárna laboratoře byla pacienty přecpána... a já díky Hynkovi šla mimo pořadník, takže jsem do pěti minut byla venku :o) Joj, pomalu mi začíná být líto, že byl dneska u zápisu do školky, tedy že od září už mě fronty u lékaře čekají natvrdo, protože budu chodit bez dětí... A proč je na fotce kelímek - protože kdykoli s sebou musím tahat děti ke svým doktorům, kupuji jim za odměnu kelímek čokolády v automatu, že byly hodné a že v čekárně vydržely nezlobit. A Hynek se nenechá odbýt - sotva vlezeme do budovy, okamžitě se žene k automatu a ptá se: "Máš penízky na kakaíčko, máš?" - jj, mám, netroufla bych si nemít ;o)
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Úterý 26. února 2008 (den 11)

Mno, tak jsem si dneska početla vaše komentáře (děkuji :o) ) a nad voláním po exifu jsem se musela poněkud zamyslet. Nikoli nad tím, jak z fotky vytáhnu potřebné info (to jsem kdysi čirou náááhodou úplným omylem už zjistila), ale sama nad sebou. Abych byla konkrétní - umím se vyjadřovat dostatečně jasně, nebo tady jenom tak plácám, až podstatné skutečnosti v dlouhém textu zanikají?

Dobře, řeknu to na plnou... ústa. Nemá smysl vypisovat exif, protože každá fotka zde umístěná musí projít Photoshopem, jinak by mne hanba fackovala ji sem cpát. Občas sice stačí jenom drobnost (upravit kontrast, úrovně...) - většinou ale na takové úpravy nemám cit, takže je pro mne jednodušší použít plug-in Virtual Photographer od optikVerve Labs a trošku si pohrát s přednastavenými filtry. Pokud je neodhadnu a úpravu přeženu, tak se koneckonců vždycky můžu tvářit, že přeci šlo o umělecký záměr a kdo ho nechápe, je barbar bez kouska citu pro umění :o)

Vlastně taky proto na diskuzi FFF jenom občas nesměle nakukuji, mám pocit, že tam nepatřím, že nejsem dost dobrý fotograf, abych zapadla. Zkrátka - já nemít Photoshop, jsem asi ztracena :o/

Však posuďte sami. Dneska jsem se nad focením nijak obzvlášť zamýšlet nemusela, už od včerejška bylo jasné, že s velkou slávou půjdeme na hřiště u Verunčiny školy, na které byly přidány nové herní prvky a tam si také odbudu svoji fotopovinnost. Holky i Hynek by mě na něj nejradši tahaly už v době, kdy na něm ještě řádili dělníci a houpačky a klouzačky a prolejzačky teprve usazovali. To, co se mi na hřišti povedlo vyfotit, předčilo všechny mé nejhorší představy a večer u počítače jsem skoro uvažovala o možnosti, že snad radši budu předstírat, že jsem třeba z důvodu vlastního úmrtí nemohla vůbec vytáhnout foťák a tudíž dnešní projektový den vynechávám.

Tohle byla asi tak nejlepší fotka:
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)



Detail:


Stejně "úžasně" vypadaly veškeré snímky dělané ve stínu, což byla naprostá většina. Fakt mi nezbylo nic jiného, než otevřít Photoshop a následující obrázek je asi tak to nejlepší, co se mi s fotkou podařilo. Ne, že bych z takových úprav zrovna jásala... ale co už. Snaha se cení a já se HODNĚ snažila ;o)

(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Pondělí 25.2. 2008 (den 10)

Po několikadenní pauze bez netu jsem nakoukla na diskuzi FFF a mezi prvními jsem viděla Dib úvahu na téma Projekt 365. Nevím, jaké konkrétní fotky jí k té úvaze vedly, ale... ale. Já sama si fotky taky dělám hlavně na zachování vzpomínek... konečně, právě proto (zatím) nejsem líná k fotkám přihodit i pár slov s okolnostmi vzniku. Ovšem chápu, že i přes moje texty čtenáři mého blogu v těch fotkách nikdy nemůžou vidět to, co v nich vidím já. Ne všechno tady řeknu - například proto, že je to pro mne naprostá samozřejmost, o které mě ani nenapadne mluvit nebo že si naopak řeknu "co je komu do toho".

Třeba zrovna ti moji dinosauři. Pro někoho to může být jenom blbnutí s hračkami, pro někoho cvičení se s prací v Photoshopu... no, prostě jenom blbinka, která se zachováním vzpomínek na ten který den v roce nemá žádný smysl. Ale pro mne to jsou oblíbené hračky mých dětí, je to vzpomínka na jejich rozzářené oči, když se vrátily od babičky a viděly, jak si maminka bez nich doma hrála :o)

Nebo kočičky. Pro mne to není jenom kus větve, pro mne je to vzpomínka, jak jsem se za deště opatrně proplétala mezi větvemi stromu a hledala ten nejhezčí záběr. Miluji déšť a miluji chvíle, kdy můžu být sama, je to pro mne hezká vzpomínka na moje momentální duševní rozpoložení. I když je to vzpomínka na to, jak jsem byla sama a bez dětí ;o)

Fotka, ke které mám vztah, ve mně vyvolá vzpomínky na okolnosti focení. Je jedno, jestli jsou na obrázku věci, kytky, brouci, děti nebo jiná havěť - jakmile mi je fotka milá, nevidím v ní jenom třeba nějakou kytku, vzpomenu si i na to, že jsem ji fotila na procházce s dětmi a že jsme všichni téměř ulehli na zem, abychom dobře viděli a radovali se, jak se květ krásně rozvíjí a že už tedy pomalu přichází jaro...

A není to tím, že v projektu jsem teprve pár dní, takže minulost je vlastně stále přítomností, vidím to i na starších fotkách, které má Zbyněk jako spořič obrazovky notebooku. Některé z fotek mi dneska už nic neříkají, ba dokonce kolikrát tápu, které z našich dětí jsme zrovna fotili. Některé jsou pro mne ale něco víc, i po letech si vybavuji, proč jsem je fotila, co se tehdy dělo nebo alespoň co jsem tehdy cítila. Sem na blog se snažím vybírat právě takové fotky, které pro mne ten náboj mají. Ať už pro ostatní vypadají jako fotky vzpomínkové... nebo jako čirý pokus o umění ;o), který nemá se vzpomínkami nic společného.

(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Neděle 24. února 2008 (den 9)

Poslední den v Rakousku, fotka je z zřejmě posledního sáňkování této zimy. Alespoň v to pevně doufám, a proto ji sem strkám. Sama osobně bych na blog radši vložila fotku žluťáska, který nám cestou domů proletěl kolem okna auta, ale nemohu - Zbyněk mi odmítl zastavit s hloupou výmluvou, že spěcháme a tudíž nemáme čas čekat, až si někde dohoním a vyfotím nějakého motýla. Přitom ten motýlek evidentně ještě nebyl v plné formě a pohyb měl poněkud zpomalený, takže bych ho určitě odfotila celkem brzy. No, klidně se vsadím, že by mi fotoakce zabrala méně času, než kolik ho o cca dvě hodiny později musel Zbyněk věnovat do akce "návrat policajty odtaženého auta" (a dobře mu tak, já ho předem varovala, že by si měl k zaparkování najít jiné místo, jinak si půjde auto vyzvednout na parkoviště odtahové služby)... a rozhodně by nás snímek motýla vyšel i levněji. Njn, kdyby mi býval byl zastavil na motýlka, neměl by později čas se zbytečně zdržovat na neparkovacích místech a tudíž by mu policajti neměli kdy auto nechat odtáhnout... problém je, že na Zbyňka je toto příliš složitý myšlenkový postup a jak ho znám, v podobné situaci mi nezastaví ani příště :o(

(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Sobota 23. února 2008 (foto 8)

I když přímo u chaty sníh nebyl, přeci jenom po okolí našla místečka, která na vyřádění dětí na sáňkách stačila. Já se těchto radovánek s oblibou nezúčastňovala. Už dávno jsem totiž zjistila, že nemusím být u všeho a bohatě mi stačí vidět až výsledek veselého řádění s tatínkem. Například Hynkův prokousnutý ret spojený s poškrábáním a otokem poloviny obličeje.

Místo divočáren radši chodím na osamělé poklidné procházky a dneska se ke mně přidala i Verča. Od doby, kdy začala chodit do školy, nějak vyhledává situace, kdy se mnou může být sama, bez ostatních dětí a kdy si můžeme nerušeně hrát naší hru na "myslím si" (a ty uhodni co). A z naší společné procházky je i následující fotka.

(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Pátek 22. února 2008 (den 7)

Vůbec se mi do Rakouska jet nechtělo a mám k tomu tři vynikající důvody:
1. nenávidím zimu a sníh (to, že letos nebyl, mě sice potěšilo, leč mou nechuť k únorovým horám nijak nesnížilo)
2. nemluvím rakousky (a co bych tedy dělala v Rakousku)
3. kdyby odjel manžel sám s dětmi, nemusela bych skoro celý týden vylézt z postele :o)

Nakonec jsem svou nechuť překonala a jela. Známí totiž mají přímo před kuchyňským oknem dvě velká krmítka pro ptáčky a mne hrozně baví jenom tak sedět u okna a krmící se opeřence sledovat. Ptáci jsou úžasní a snad s výjimkou strakapouda jim vůbec nevadí, když je člověk přímo nalepený na okenním skle. Jenom si nesmí vzít do rukou foťák, to už se jim nelíbí a rychle mizí. Ale tato drobnost mi zas až tak nevadí, ono stejně nejde pořádně fotit. Za normálním otevíracím oknem je totiž ještě jedno neotevírací sklo přidělávané speciálně přes zimu a fotit přes dvojí (umatlané, upršené a v případě otevření vnitřního okna i zamžené) okno proti obloze není nic moc. Takže cvičně cvaknu pár snímků, které pak vymažu z počítače a už se jenom kochám a kochám :o)

Snímek ptáčků nepřináším (letos se mi opět nepovedl ani jeden... ale z loňska je jakž takž koukatelný strakapoud, zvědavci klik sem), zato se můžete podívat, jak ptáky sledoval Hynek.

(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Čtvrtek 21. února 2008 (den 6)

Od té doby, co jsem si pod Klarissinou fotkou jehněd přečetla komentář od Lucky73, že tahle větev přeci nesmí chybět v žádné sbírce, přemýšlím, proč zrovna v té mojí chybí. Při procházkách okukuji větvičky a rozmýšlím, jak ten chlupatý kvítek vyfotit... a inspirace nepřichází a nepřichází.

Až dneska. Ráno bylo pošmourné a poněkud poprchávalo a já se potichu vyplížila z baráku s úmyslem nafotit hýly a sýkorky na krmítku před oknem... no, jako vždy, jen ptáci hlídkující na stromku spatřili vetřelce, dali znamení a krmítko zelo prázdnotou. Když už jsem byla venku, tak jsem si aspoň obešla zahradu a rozhlížela se, jestli bych nenašla nějaký náhradní objekt k vyfocení (a popravdě - tajně a marně jsem doufala, že třeba krmítko mezitím znova ožije)... a tehdy jsem poprvé pochopila, že i kočičky stojí za to si vyfotit a že opravdu nemohou chybět v žádné sbírce...

(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Středa 20. února 2008 (foto 5)

Každý rok někdy v březnu jezdíváme ke Zbyňkovým známým do Rakous - konkrétně na jejich chalupu v Lausse. Letos jsme vyrazili už v únoru a měli jsme k tomu dva dobré důvody:
1. Verunka už chodí do školy a zrovna má jarní prázdniny
2. loni jsme nějak nestihli sníh a Zbyněk si ho chtěl mermomocí užít
Mno, měla jsem štěstí a Zbyněk smůlu - letos sníh nebyl ani v únoru :oP

Dokud nebyl pán v důchodu, míval malou firmu, která se zabývala... no, já vlastně nevím přesně, čím, ale výroba měla co do činění s prací s kovem. Například nám kdysi ukazoval jakési kovové schodiště, které bylo dílem jeho zaměstnanců. Teď už firmu nemá, nicméně na chalupě má dílnu a ta mě vždycky fascinuje tím, jak je v ní všechno hezky přehledně poskládané a nářadí je vyrovnáno hezky podle druhu a velikosti... mno, určitě by ho člověk mohl brát i popaměti po tmě ;o)

Jako dítě jsem kdysi u rodičů v zásuvce vyhrabala schované kartičky s humornými nápisy (pravda, vtip obsažený v některých z nich mi plně došel až o pár let později... např. "Máš-li starost se svým ptákem, postříkej ho Lybar lakem!") a podlouhlou růžovou kartičku s oxeroxovaným textem "Pořádek je pro blbce - inteligent ovládá chaos." jsem si oblíbila na první pohled. Chaos. Kdyby ta dílna byla moje, nářadí by nebylo systematicky poskládané, ale ležérně pohozené na několika hromadách - přičemž jen já sama bych věděla, proč třeba malý klíč mám na hromadě s velkým kladivem a vodováhou, mezitím co velký klíč leží vedle vrtačky (a běda, kdyby mi to někdo chtěl přeskládat) ;o)

Nicméně ačkoli mi chaos vyhovuje, při pohledu na pořádek vždycky blednu závistí... a tahle dílna mě navíc poňouká k focení. Už už jsem viděla snímek, na kterém jsem dokonale využila rytmus opakujících se prvků... Jo, houby s octem :o/ Přijde mi to neuvěřitelné, ale já ten rytmus na fotku dostat nedokázala, byť to bylo to první, co člověk při vstupu do dílny viděl, neustále jsem v záběru měla chaos věcí, které do snímku nepatří, ale furt mi tam lezly...

Když jsem z dílny zklamaně odcházela, všimla jsem pod strojem na vrtání jedné zapadlé spony... a to mi zpátky vrátilo optimismus a chuť do focení. No, uznejte - i v té sponě se najde jistá pravidelnost, byť ne dokonalá... a já si zase jednou uvědomila, že ne vždy je nejlepší možností fotit to, co je vidět na první pohled a co se jako první k focení samo nabízí... ;o)

(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Úterý 19. února 2008 (foto 4)

Dnešní den byl úžasný - děti byly (a stále ještě jsou) u tchánovců a já si volná a bezdětná odskočila do knihkupectví. Napadlo mě, že bych si mohla koupit nějakou hezkou (a třeba i drahou) knížku o digitálním focení. Prohlédla jsem si všechny vystavené (s výjimkou Digitální fotografie pro seniory... zatím ještě nespadám do správné věkové kategorie) a byla jsem moc potěšena :o)

Všechny odborné knihy totiž předpokládaly, že "to něco", co vyleze z foťáku, je jenom jakýsi polotovar, který se hodnotnou fotografií stává teprve v okamžiku, kdy je protažen nějakým grafickým programem, nejlépe Photoshopem. A přesně tohle já tvrdím celou dobu a když to mám teď potvrzené i od odborníků, nemusím mít špatné svědomí, že zatím ani jednu z fotek bych sem na blog nemohla vystavit, nemít v počítači PS ;o)

MMCH žádnou knihu jsem nakonec nekoupila. Technice fotografování se nijak obzvlášť nevěnovaly, víceméně všechno jsem buď věděla nebo minimálně tušila (shází mi pouze "drobnost" - naučit se všechny mé znalosti používat v praxi). A úpravě fotografií v PS se zas naopak věnovaly tak detailně, že jsem na poučky jenom nevěřícně zírala a naprosto se nechytala. Možná bych mohla začít tím, že přestanu věřit své intuici, se kterou PS používám, a zkusím si přečíst základní návod... a pak si zajdu do knihkupectví znova, tentokrát rovnou do oddělení počítačové literatury a pořídím si knihu o PS pro pokročilé ;o)

Jinak jedna z těch knih (uf, fakt si nepamatuji, která) zacházela do takové hloubky, že i na fotce vychrtlé modelky bylo ukazováno, kterak se lze téměř bezpracně zbavit "velkého zadku a stehen" :oO

V obchodě jsem se vytáhnout foťák neodvážila (ono stačilo, že jsem přes hodinu překážela v uličce a postupně přečetla všechny fotoknížky), nicméně mě aspoň napadlo jít doma v noci na číhanou a vyfotit si, jak se chovají postavičky z dětských knížek, když se o ně zrovna nikdo nezajímá. Výsledek byl... překvapující. Však posuďte sami ;o)

(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Pondělí 18. února 2008 (foto 3)

Docela by mě zajímalo, jestli má autor rad z úvodního článku nějaké děti. Dost o tom pochybuji.

Zrovna hned první tip:

"Berte sebou fotoaparát opravdu všude ano, všude. Udělejte z toho zvyk. Do obchodu, kde běžně nakupujete, do restaurace, na party, do práce, do školy. Jdete do kina? Pořiďte si snímek mobilem, většina z nich umí fotit."

Ha - a jak si tuto jistě dobře míněnou radu představuje v praxi? Na nějaký životem ozkoušený návod bych tedy byla moc a moc zvědavá. Třeba ten obchod. Jedním okem sleduji jedno dítě v nákupním vozíku, abych ho dokázala včas zachytit, kdyby při pokusu dosáhnout do regálů padalo na zem. Druhé oko nespustím z druhého dítěte, abych mu včas zabránila naházet mezi nákup všemožné laskominky. Třetím okem pošilhávám po třetím dítěti, protože kdyby byť jen na okamžik přestalo cítit můj umravňující pohled, začne být jak utržené ze řetězu a hrozí majetkové škody. A jsem snad marťan, aby mi na hlavě rostlo nějaké oko navíc, kterým bych zvládala koukat na display foťáku????

Ale kdyby mi někdy přeci jenom vyrostlo, asi bych si vyfotila regál s čokoládami. Miluji je, jejich sladkosti nedokáži odolat. Už jenom samotná myšlenka na čokoládu mě přinutila zvednout zadek od počítače a jít si jednu vyhrabat do skříňky se sladkostmi. Přesně tuto, mátovou Sladkou vášeň od Figara:

(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Neděle 17. února 2008 (foto 2)

Mám za sebou druhý den projektu a zatím všechno běží líp, než jsem čekala :o) Kupříkladu dnešní fotku jsem cvakla už někdy ve dvě v noci, kdy už mě nebavilo hádat se s blogspotem, jestli bude můj blog ukazovat takový, jaký si přeji já nebo jestli bude tvrdohlavě trvat na své variantě zobrazení. Hádejte, kdo vyhrál :o/

A když jsem si šla lehnout, moje místo už bylo zabrané. Nebylo to žádné překvapení, ba naopak - noci, během kterých si Hynek nepřijde přilehnout, jsou výjimečné. On je takový společenský, vlastně ani netuším, proč jsme mu pořizovali jeho postel. Jen přestal spávat v miminkovské postýlce za mřížemi, chodil usínat do postele k Ladě (a pak se někdy přemístil k nám).

Ani mi Hynkovo spaní u nás nevadí, i když zrovna on je občas docela rozpínavý, sem tam od něj chytneme nějaký ten kopanec, sem tam nějakou tu facku, občas mě natlačuje na zeď a přitom se souběžně snaží shodit Zbyňka z postele... jenže zároveň je takový malý roztomilý andílek. Obzvlášť miluji chvíle, ve kterých se ráno (nebo i v noci) probudí s úsměvem na rtech a spokojeně mi vypráví... nejčastěji o vláčkách.

Fotka je upravená v Photoshopu - je to až příliš drahý program na to, aby mi v počítači ležel ladem ;o)

(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Sobota 16. února 2008 (foto 1)

Podlehla jsem davovému šílenství a do Projektu 365 jsem se zapojila taky. Je pravda, že tolik fotek už letos nestihnu, ani kdybych se moc a moc snažila... ale co už. V úvodním povídání mě docela pobavilo, že bych se denním focením měla stát lepší fotografkou... ha-ha-ha :o/ Co mi paměť sahá, tak jsem vždycky měla foťák a nejenom že jsem s ním věčně něco fotila (a později si fotky i sama vyvolávala), ale taky jsem svého času neustále ležela v knížkách o focení a snažila se vstřebat nějakou tu teorii. Ehm, blahodárného vlivu na mé fotovýkony jsem si nějak nepovšimla.

Když nad těmi moudrými knihami přemýšlím, nepamatuji si z nich vůbec nic... krom jedné jediné poučky - řezat, řezat, řezat. Nemyslím tím moje haranty, ale nadbytečná místa fotce. Třeba ořezat z fotky celou louku a ponechat si jenom jeden malilinkatý čtvereček s kvítkem pampelišky, protože ta jediná na louce stála za vyfocení... a zbytek nechť jde klidně do koše, protože akorát zabírá místo a nutí oči koukat tam, kam nemají.

OK, začít se má tím, co si člověk pamatuje a navíc jsem z digiscrapbooku zvyklá na čtvercový formát... nestyděla jsem se tedy hned první fotku malinko upravit v Photoshopu a ořezat na můj oblíbený čtverec, protože kdo by koukal na celé větve, když ten odkvetlý kvítek je na celém stromě to nejzajímavější... Mno, nepovedlo se mi to tak úplně, jak bych chtěla... ale já se fakt snažila :o/
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)

Tak, to je moje první fotka do projektu 365... a sama jsem zvědavá, jestli vydržím alespoň do 100 ;o)

Kdo všechno jede v Projektu

Projekt 365:

1. Agata
2. Aikwen
3. Ajka75 (Neka)
4. Alecram
5. Almerka
6. Annabellka
7. Andreya
8. Barbarkaaa
9. Blaňule
10. Bulik
11. Celenka
12. Čiřikaví
13. Dadouch
14. Diny
15. Empiko
16. Enique
17. Ester
18. Garynka
19. Hana033
20. Hengy
21. Hlíska
22. Hope
23. Ibu
24. Jaffi
25. Jandíci (Hanka)
    
26. Jandulina
27. Janiko
28. Janina
    
29. JaninkaD
    
30. Jarka
31. Jeje
32. Jindrucha
33. Jitty
34. Jitulinda
35. Julie
36. KaTaMaV
37. Katcha
    
38. Katth
39. Katttja
40. Kattom
    
41. Kincsem
    
42. Klarissa
    
43. Kyra
44. Lasconka
45. Leknína (2009)
46. Lencula
47. Lenička (Lenka82)
48. Lilitko
49. Lucka73
    
50. Luculka
51. Luslik
52. Maryje365
53. Melibea (2009)
54. Michalka (Michaela K.)
    
55. Millie (Barča)
    
56. Milu
57. Mrenno (Mája)
58. Papagaja
59. Pavla (Gollnerovi)
60. Peguš
61. Ratunka
62. Ro
    
63. Sarah
    
64. Silema (Peroutci)
    
65. Síťa
66. Skupca
67. Skutro (Helen)
68. Sonrisa
69. Suzia
70. Tina
71. Tomášata
72. Trollik
73. Vergelka
74. Veronova
75. Werinka

Na návštěvě v cizině

1. Jeff365
   
2. Catching a Moment
   

??? Vrátí se???

1. Anastazie
2. Dib
   
3. Gabiks
   
4. JanaC
   
5. JanaO
   
6. Kaciia
   
7. Kičína
8. Krtonožka
9. Kuki
10. Leknína
11. Melibea
    
12. Meowth
13. Míša Myška
14. Norreen
    
15. Palvinka
16. Petinka
    
17. Petja 24
    
18. Pindruše
19. Soniczka
20. Zuzanar

Aktualizováno 19.1.2009

Projekt 365

(pro náhodné návštěníky blogu kopíruji základní info o projektu 365... ráda bych uvedla autora překladu, ale zatím jsem jej neobjevila, jenom ten překlad je kopírován z blogu na blog...)

Lidé často popisují, jak jim "celý život proběhl před očima", když prožijí nějakou traumatickou událost. Když začal Taylor McKnight pořizovat snímek každého dne, v lednu 2004, netušil, že projekt nebude pouze upomínkou na celý rok, ale že mu také pomůže ujasnit si, co je v jeho životě důležité. Ať už to byly jeho vztahy, kariéra, jeho smysl pro módu, zaznamenávání každého dne ve fotografii vytvořilo bohatou obrazovou historii jeho života... a navíc se stal lepším fotografem! Teď, když je uprostřed druhého kola, požádali jsme Taylora, aby nám o tom něco napsal. Přečtěte si, jak a proč začít tvořit vlastní fotografickou historii...

PROČ SE DO TOHO PUSTIT?
Denodenní pořizování fotografie je velký závazek s velkým přínosem. tady je pár důvodů proč se do toho pustit:
- představte si mít možnost nahlédnout zpět do kteréhokoliv dne roku a připomenout si co jste dělali, koho jste potkali, co jste se naučili... (často zjistíme, že jen těžko vzpomínáme co jsme dělali včera nebo minulou noc, co teprve celý loňský rok!)
- vaše roční fotoalbum bude famózním dokumentací vašich cest a úspěchů, vašich účesů i přátelství. Čas běží překvapivě rychle.
- každodenní fotografování z vás udělá lepšího fotografa. Denodenní používání vašeho foťáku vás naučí poznat jeho umění i limity. Zlepšíte se v kompozici záběrů, začnete se zajímat o světlo a budete mnohem kreativnější, když budete nuceni přijít s něčím novým každý jednotlivý den.

PÁR TIPŮ JAK NA TO
1. berte sebou fotoaparát opravdu všude ano, všude. Udělejte z toho zvyk. Do obchodu, kde běžně nakupujete, do restaurace, na party, do práce, do školy. Jdete do kina? Pořiďte si snímek mobilem, většina z nich umí fotit. Pokud máte jeden z těch mini foťáčků, nemáte žádný důvod nemít ho v kapse bez přestání. A pokud ne, foťáky v telefonu jsou pro vás ideálním východiskem.
2. udělejte to tak, aby sdílení vaší fotky bylo opravdu snadné, můžete si zřídit vlastní blog, a pak pro každou fotku vytvořit nový příspěvek, anebo ještě jednodušší je použít nějaký web orientovaný na sdílení fotek. Ideální je například http://flickr.com/ , http://www.fotolog.com/ anebo http://www.photoblog.com/ . Pokud si najdete jednoducý a rychlý způsob, bude vás to stát míň úsilí a bude vás to víc bavit.
3. obměňujte svoje témata pokuste se zachytit celodenní události v jediné fotografii. Pusťte se do fotografických exmperimentů. Udělejte fotku někoho, s kým jste se nově seznámili, něčeho co jste poprvé okusili anebo toho, co jste se právě naučili. Nafoťte to, co vás rozesmálo. A nezapomeňte alespoň jednou za měsíc vyfotit sebe, aby byly zaznamenány i změny vás samotných.
4. vyprávějte příběh. Využijte příspěvku na blogu anebo popisku fotky k tomu, abyste vysvětlili, co se vlastně odehrává na jednotlivé fotografii. Jak moc vám ten oběd chutnal? Co vás přimělo vyfotit toho cizince? Pomůže vám to pamatovat si a také ti, kdo si budou vaše obrázky prohlížet, lépe pochopí, proč jste udělali právě takovou fotku. Není nutné psát příliš, stačí trochu dokreslit fotku.
5. nepřestávejte, ať se děje cokoliv. Toto je asi nejdůležitější rada ze všech. Budete unavení a zpruzení každodenním focením. Někdy jistě budete uvažovat o tom, že to vzdáte. Nedělejte to! Výsledné dílo stojí za tu námahu. Připomeňte si váš hlavní důvod, proč jste do toho šli... Budou dny, kdy vám nic nebude připadat dost zajímavé na fotku, a dny, kdy si řeknete, že jste nedělali nic zaznamenáníhodného. I tehdy je ale někde kolem vás úžasný záběr, který chce být vyfocen. Vyjděte z domu ven, běžte na procházku. Nebo zůstaňte vevnitř a jen se rozhlédněte kolem. Vyfoťte něco, co má pro vás osobní hodnotu. Nafoťte interiér vašeho domu, ať máte doklad o tom, jak se mění váš vkus v průběhu času. Vyfoťte cokoliv, jen nepřestávejte. Řekněte o projektu i svým přátelům a zapote je do něho také. Jejich povzbuzování vám pomůže vytrvat!
6. přidávejte fotky včas a často. Naplánujte si svůj postup, přidávejte fotky minimálně jednou týdně, ať se nezavalíte zpětným blogováním, to může být ubíjející. Ideální je přidávat fotky každý den, nebo aspoň každý druhý. Znovu opakujeme, věnujte nějaký čas přípravě a vymyšlení opravdu lehkého a rychlého postupu, aby přidávání fotek bylo jednoduché a ne ubíjející.

Odkaz na anglické stránky:
http://photojojo.com/content/tutorials/project-365-take-a-photo-a-day

A česká odnož se schází na Baby-café:
http://www.baby-cafe.cz/modules.php?name=Forums&file=viewtopic&t=8358