I když přímo u chaty sníh nebyl, přeci jenom po okolí našla místečka, která na vyřádění dětí na sáňkách stačila. Já se těchto radovánek s oblibou nezúčastňovala. Už dávno jsem totiž zjistila, že nemusím být u všeho a bohatě mi stačí vidět až výsledek veselého řádění s tatínkem. Například Hynkův prokousnutý ret spojený s poškrábáním a otokem poloviny obličeje.
Místo divočáren radši chodím na osamělé poklidné procházky a dneska se ke mně přidala i Verča. Od doby, kdy začala chodit do školy, nějak vyhledává situace, kdy se mnou může být sama, bez ostatních dětí a kdy si můžeme nerušeně hrát naší hru na "myslím si" (a ty uhodni co). A z naší společné procházky je i následující fotka.
(Po kliknutí do obrázku se fotka zvětší do nového okna.)
Před 1 týdnem
2 komentářů:
Krásně zachycenej moment... a navíc - myslím si (a nemusíš hádat co - já se svěřím sama), že je ráda, že jsi jenom její ;).
...je fajn, že tě chce mít chvilku jen pro sebe...a to rozostřený pozadí je parádní...
Okomentovat